SVÍTÁNÍ je velká úleva pro všechny

„SVÍTÁNÍ nám ulehčilo život v mnoha ohledech. Pro Justu je hlavní to, že si může sáhnout na klid, ale i zažít úspěch. Mně život velmi usnadní i nenahraditelné drobnosti, jako jsou svozové autobusy, nebo, že ve škole jsou lidé ochotní ohřát Justýnce speciální jídlo, je totiž celiak,“ vypočítává vedle speciálního učebního plánu a malého počtu žáků ve třídě i další přínosy školy maminka Justýnky.

Všichni ve SVÍTÁNÍ i samotní rodiče žáků naší školy si uvědomují, že vedle bezpečí, zázemí a naplněné potřeb děti jako Justýnka u nás uvítají především přijetí od vrstevníků, individuální přístup a možnost dosáhnout si na ocenění, který v běžném světě nezažívají. „Paní učitelky nás umí pochválit. Jsou na nás moc hodné. Nejradši tu trávím čas s kamarády a zpívám a hraju,“ přidává svůj pohled Justýnka, která by chtěla jednou být DJka, protože hudba ji opravdu baví a zároveň částečně naplňuje i její potřebu po kontaktu a souznění. „Teď ráda poslouchám třeba Mirai,“ dodává.

Porozumění a nic neříkat, to někdy stačí

Mimo školu může být pro rodiny, podobné té Justýnky, největším darem třeba jen porozumění tomu, že se nejedná o zdravé dítě. „Celkově  vnímám, že společnost nabízí stále větší pochopení, často ovšem zůstává skryto, že hendikepovaní lidé nejsou jenom ti na vozíku. Někdy troskotáme na tom, jak vysvětlit, co její hendikep znamená a že její fyzický vzhled tomu mentálnímu vůbec neodpovídá. I proto jsme se dost stáhli jenom k naší rodině, máme svůj bezpečný okruh lidí, kde můžeme být sami sebou a minimalizujeme tak vznik začarovaného kruhu vysvětlování a nedorozumění“, vysvětluje maminka Justýnky, jak se často cítí na veřejnosti a ve společnosti.

Naše zkušenost při akcích s dětmi i přímo rodin, které u nás svoje děti mají, je taková, že dokud se hendikep člověka netýká přímo jeho nebo jeho blízkých, tak často soudí a komentuje něco, co vlastně ani nemůže chápat. „A pak padají komentáře z nevědomosti, které ale ničemu nepomohou a jenom zraňují. Je jasné, že lidi občas nevědí, co říci, ale možná by v takovou chvíli bylo lepší neříkat nic. I zdraví jedinci toho mají v téhle době někdy dost a představte si, že potřebujete na nákup a vaše dítě v klidu prostě nevydrží. Vzteká se a ty zlé nebo nechápavé útoky a komentáře to celé jen zhorší. Každý má názor, ale málokdo v takové situaci opravdu pomůže, nebo aspoň neškodí,“ objasňuje nejčastější předsudky a překážky, kterým musí jako maminka hendikepovaného dítěte čelit, paní Šklíbová. A dodává, že posun ve společnosti sice vidí, ale ohledně tabuizovaných oblastí ji chybí větší osvěta a informovanost například o tématu intimity, chráněného bydlení, odpoledních aktivit i zaměstnání u lidí s hendikepem.